Je to již téměř 170 let, co se v Bechyni začalo hrát ochotnické divadlo. Ochotnické divadlo, které 170 let hraje
pro své věrné diváky. Hraje pro diváky, kteří na divadlo chodili, chodí a, doufejme, chodit budou.
Chodit budou, když bude na co! Na co má dnešní divák chuť, náladu a čas? Toť otázka, kterou si
klademe na našich zkouškách, při výběru každé nové hry. Jistě si ji kladly i generace ochotníků před námi.
A jak to bechyňské divadlo vlastně začalo?
Poprvé své ochotnické snažení předvedlo v roce 1855 ve hře V. Křížka "Nové divadlo." Byla to hra
o dvou jednáních a se zpěvy. Doklad o tomto představení je zaznamenán v památníku ochotnického divadla
v Týně nad Vltavou. Ač se nepodařilo zjistit, kde se v Bechyni toto představení hrálo, je naprosto jisté,
že nejen zde. V témže roce, se stejnou hrou se zrodil týnský divadelní spolek Vltavan.
Dalšími doklady činnosti bechyňských ochotníků jsou některé dochované divadelní texty, v nichž je
uvedeno tehdejší povolení k provozování. Cenným dokladem tehdejší divadelní činnosti je také nejstarší
dochovaný divadelní plakát hry B.Hoppa - "Doktora Fausta domácí čepička" z roku 1863.V roce 1905
vzniká dramatický odbor Sokola a jako první hru volí dramatickou báseň J.K.Tyla - "Jan Hus". Bylo třeba
namalovat náročné dekorace např. pozadí staroměstského náměstí s radnicí. Tehdy bylo samozřejmostí,
že na divadelní představení chodili členové souboru zvát po domech a současně prodávali vstupenky.
V dalších letech se divadelní činnost bechyňských ochotníků úspěšně rozvíjela, každoročně bylo hráno
5-6 divadelních her. V roce 1911 dochází k stagnaci, v letech 1912-13 se nehrálo vůbec a po krátkém
oživení činnosti na jaře 1914 dochází po vypuknutí 1. světové války, k omezení činnosti na několik let.
Muži odešli do války a ženy měly jiné starosti. Zůstala jen hrstka těch, kteří se snažili zachránit jmění
i duchovní hodnoty souboru.
Teprve vznik samostatného československého státu, obnova mírových poměrů a návrat členů souboru
z války umožnily obnovení divadelní činnosti v plném rozsahu. V této době najala Tělocvičná jednota
Sokol celou budovu Protivínky, ze staré Sokolovny bylo zřízeno stálé jeviště a současně byl prolomen
portál do velkého sálu. V roce 1919 bylo na jeviště zavedeno elektrické osvětlení, které nahradilo dřívější
petrolejové lampy. Zajímavou etapou v bechyňském ochotnickém divadle byla i hra na přírodním jevišti
v Obůrce u myslivny, postaveném v roce 1923. Divadlo v přírodě bylo významnou společenskou událostí,
kdy se představení zúčastnilo několik tisíc návštěvníků z Bechyně a širokého okolí.
V roce 1941 dochází na příkaz okupačních úřadů k rozpuštění Sokola. Členové dramatického odboru Sokola
většinou vstoupili do "Ochotnického spolku", v němž hráli až do zastavení veškeré kulturní činnosti v roce 1944.
Po skončení 2. světové války a osvobození republiky bylo divadelní zařízení v žalostném stavu.
Stálo to mnoho práce a obětavosti, než bylo vše uvedeno do stavu, umožňujícího další divadelní činnost.
V 50. létech se znovu oživuje požadavek výstavby nového kulturního zařízení ve městě. Jako objekt je
vyhlédnut areál bývalého zámeckého pivovaru, ale pro nedostatek finančních prostředků a stavebních
kapacit nebyl realizován. Od 2. poloviny 50. let je činnost souboru úzce spjata s československou lidovou
armádou. V roce 1965 byl z bezpečnostních důvodů uzavřen divadelní sál na Protivínce. Zakrátko nato
byl zbourán, neboť hrozilo zřícení stropu. Poslední inscenací zde byla Jiráskova Lucerna. Pro soubor tím
nastala těžká doba, neboť nejenže neměl kde hrát, ale veškeré zařízení musel provizorně, většinou na
nevyhovujících místech uskladnit. V důsledku toho byla převážná část dekorací zničena. Došlo i ke značné
stagnaci práce v souboru, řada členů ze souboru odešla (nebo byla odejita). S ohledem na dané podmínky
byla zvolena nová forma práce - malé jevištní formy.
Dne 1. května 1966 byl položen základní kámen nového kulturního zařízení. Výstavbou nového společenského
domu otevřeného 8. května 1971 vznikly pro soubor opět příznivé podmínky pro jeho činnost. Projevilo se to
návratem řady bývalých členů i příchodem nových. Soubor, pracující v té době v úzké spolupráci s místní
vojenskou posádkou, v 70. a 80. letech prožíval své další vrcholné období, o čemž svědčí řada individuálních
i kolektivních ocenění. V roce 1973 se souboru podařilo poprvé v jeho historii postoupit na celostátní přehlídku
amatérského divadla v Hronově.
V 90. letech probíhala generační výměna, soubor se rovněž snažil využít možností svobodného výběru autorů,
her i divadelního projevu. Podruhé (a zatím naposledy) se podařilo probojovat do Hronova.
S novým tisíciletím se soubor začíná potýkat s nedostatkem aktivních členů, úspěšně se ale daří opět po letech
zapojovat studenty keramické školy. I přes současné problémy se členové snaží ochotnické divadlo v Bechyni
zachovat, a pokračovat tak v činnosti svých divadelních předchůdců.
Že je tato činnost nanejvýš plodná, dokazuje v kronice soupis her odehraných od roku 1855 po současnost.
Vedle ochotnického činoherního divadla pracoval od roku 1955 i loutkářský soubor Duha. Během let se vypracoval
mezi nejlepší v Jihočeském kraji, pravidelně se účastnil loutkářských přehlídek Skupovy Strakonice, byl navržen
rovněž na postup do celostátní soutěže v Chrudimi. V Bechyni rovněž spoluorganizoval přehlídky loutkářských
souborů Táborska. Řada jeho členů současně působila v činoherním spolku Lužnice. Svoji činnost ukončil loutkářský
soubor Duha počátkem 90. let, nakrátko byl obnoven o deset později. Od té doby loutky trpělivě čekají na další
nadšené ruce, aby opět ožily a přinášely radost dětem.
